Moje manželka vaří jako Bůh. Zvláště v posledních letech, kdy děti jsou již dávno odrostlé a ona tedy již vařit nemusí, ale chce a to je asi ten důvod. Vaří jen když chce a s potěšením. Dříve prostě vařit musela a ne že by jí to nešlo, ale teď je to zkrátka o něčem jiném. Našla ve vaření zálibu, sedí u počítače a studuje veškeré dostupné recepty, sleduje všechny televizní pořady kde se vaří a získané matriály tiskne, kopíruje skladuje, ale hlavně z velké části uvádí do praxe.
Na mé pracoviště mi přinesla vynikající hořčicovou omáčku bez konkrétního pojmenování, zato však vyloženě originální a mimořádně chutnou. K tomu hrnec vařených a částečně osmažených brambor, protože ví, že tak je mám rád. No a co teď. První myšlenka., která vede boj proti nastoupené dietě bleskne hlavou a tvrdí, že to zase není tak zlé, ani nijak extra kalorické, ale hlavně - musí se to sníst, aby se to nezkazilo. To bych přeci ženě udělat nemohl, dala si s tím takovou práci.
Dietu držím desítky let, sice ryze neúspěšně, ale přeci jen pár fint znám. Když si nandám trošku brambor s omáčkou na malý talířek, ošálím tak v sobě to strašně hladové já a budeme spokojeni oba. Jak jsem si řekl, tak jsem učinil. Vzal jsem ten nejmenší talířek, který jsem našel a nandal brambory. Omáčkou jsem je zalil a šup s tím do mikrovlnky. Zazvonil telefon a tak jsem si odskočil. Trouba jela naplno. Po telefonátu letím do kuchyňky a s nadšením otevírám dvířka. No, trošku jsem to přehnal, nevím proč a na co se dělají tak malé talířky. Část brambor odpochodovala z talířku do útrob trouby a omáčka se vlnila kolem. No nic, přendám si to přeci jen na větší talíř. Za řev který se linul celým domem poté, co jsem se talíř pokusil vyndat z trouby, by se nemusel stydět ani divoký lev při páření. "Proboha co se stalo", vyjeveně na mne kouká kolega, který byl přilákán nelidským rykem a mými hlasitými nadávkami, které jsem do té doby ani neznal. "V mikrovlnce se talíř ohřeje, víš?" Rozumoval. "Ukaž, no máš to spálený, ale máš štěstí, mám tu aloe a tak ti to namažu. Bolest ustoupí prakticky okamžitě." Nevěděl jasem, že kolega má lékařské zkušenosti, ale bolest byla taková, že mi to bylo jedno, hlavně když se jí zbavím. Nadávky, které pro změnu vycházely teď z vedlejší místnosti byly důsledkem řezné rány na kolegově palci, kterou si způsobil, když krájel list aloe. "Že jsem se na to nevykašlal" brblal vedle a životadárnou a léčivou kapalinu vycucnutou z listu aloe si použil na svou ránu. "Myslel jsem že je to na popáleniny", smutně jsem konstatoval. "Na řezné rány taky", slyšel jsem odpověď. "Ale neboj, je toho dost pro oba". Napatlal mi popálené místo šťávou ze zázračné rostliny a vážně bolest takřka ihned ustoupila. "Super", pochválil jsem ho a zkusil dát větší talíř s omáčkou zase do trouby, protože vynikající oběd, i když byl připečený, zatím vystydl. Jak jsem měl polovinu ruky namazanou výtažkem z aloe, mělo mne napadnout, že kluzký povrch ruky nebude schopen udržet porcelánový předmět. Omáčku jsem setřel z podlahy a brambory taky nebyly zrovna v ideálním stavu, protože společně s rozbitým talířem třikrát hopsly po kuchyňce a pak se uvelebily na podlaze v rohu místnosti. "Pojď se podívat", volá kolega z vedlejší místnosti. "Kvůli tobě mi kytka spadla na zem a květináč je na maděru. „Je tu děsný svinčík, kde je vysavač, musím to uklidit". "Ať tě ani nenapadne, volám z hrůzou v hlase z kuchyně, "určitě by nás pokopal proud, je to tady dneska nějaké zakleté. Že by na nás někdo uvalil nějakou kletbu?" Ptám se, ale už ze země, kam jsem tvrdě dopadl po uklouznutí na zbytku omáčky. Ramenem mi proletěla další vlna bolesti. Dneska už raději nebudeme nic dělat a pro jistotu na nic šahat. Neuděláme si alespoň kafe? Nemám odvahu a bojím se pomyslet co všechno by se mohlo stát. "Ani to kafe!"
"A takhle má vypadat dieta v praxi,"zahlaholil kolega a poplácal mne po zhmožděném rameni pořezanou rukou.